MARTIN ROZHOŇ | Dělejme to, co cítíme, ale nelpěme na tom. Krásné je to dělat s lehkostí | Jaké chceš Česko
Je důležité dělat věci, které člověk cítí, ale není dobré tam mít lpění, že za každou cenu musím vše změnit. Ale dělat to s lehkostí. Současně si však uvědomit, že to není zas až tak důležité, protože vše pomine. S odstupem vše pomine. Takhle to dělám ve všem, ale neznamená to, že by to nemělo fungovat. Mě to funguje. I pro někoho i ty ezo bláboly, tak mě fungují. To je to reálné tvoření reality. Nebýt na obláčku, ale ani nebýt uvězněn v hmotě a penězích.
Chtěl bych, aby lidi přijali absolutní zodpovědnost a žili své životy vědomě a měnili je na základě toho, že budou poslouchat svojí duši a své tělo, ale jsme zvyklí ho vypínat práškama. A tím umožnit lidem, aby žili naplněný, tvořivý život v radosti a lásce. Takový bych chtěl svět.
Zoufale nám ve společnosti chybí přechodové rizuály. Do stáří, do moudrosti, zůstáváme rozplyzlí v minulost. Rituál je o tom, abychom si změnili něco uvnitř. A ukončit určitou etapu.
V Cernu se potvrdilo, že částice jsou tam jen tehdy, když je pozorujeme. A ověřuji si tím, že se v realitě věci mění, když si je já změním uvnitř. Je jednodušší změnit si věci zevnitř než měnit to vně.
Změnit paradigma vnímání a převzít absolutní zodpovědnost za vše, co se mi v životě děje a začít to pozorovat. Často k tomu člověk potřebuje ale pomoc vně. Kdo hledá, najde. Klást si otázky. To je základní princip. Je třeba tu otázku vyslovit a udržet ten mindset a vědomí. Sledovat, co mi mají ty věci okolo říct o mě samotném. Abychom zjistili, čemu skutečně věříme, to říká Jan Rak.
Vlastně se nám často líbí být v roli oběti.
Venku se nám projevuje to, co máme nevědomě uvnitř. Technicky bych to řekl, že žijeme ve virtuální realitě, kterou sami sobě projektujeme na základě našich vnitřních předvěčení a programů. Považuji za neefektivní měnit věci venku, myslím hlavně společnost. Být na to naštvaný atd. To vlastně vnímám, že je kontraproduktivní a snažim se naopak o to víc koukat do sebe. Brát ten vnějšek jako impuls. A když jsme dostatečně vědomí, tak pracovat s tím, že je v nás nezvědomělé. A když to přijímám uvnitř, tak se to mění i venku.
Když narazím na téma, které neumím zpracovat, tak si nechat pomoci.
Dneska máme nekonečné možnosti. Vlastně můžeme materializovat cokoliv. Ale je to taková i pastička, protože to nekonečné pole možností nás může paralizovat. Furt na něco skáčeme. Strašně moc možností máme. O to je důležité zase navrátit se sám k sobě a navnímat si, co je moje cesta a nenechat se těmi cinkátkama pozlátkama rozptylovat.
My můžeme být vyladění, ale pak přijde tak velká změna, jako třeba nyní to byl COVID. Je to velký katalyzátor a dá se u toho zastavit.
To naše regenerační cetrum má být ostrov klidu pro lidi, kteří potřebují jít do sebe, do ticha, do přírody. Má to být místo usebrání. V přechodovém čase. Do samoty také. Opravdu nechat vypnuté všechny vzruchy a moci díky tomu uslyšet volání své duše a přenastavit priority, díky kterému neslyšíme naší duši, ten jemný hlas. Ta motivace je přesně taková, aby lidé mohli tohle zažít.
Dělejme si realitu, jakou chceme. Tvořme jí s novým mindsetem.
