V Indii jsem byl třikrát. Velký kultůrní šok. Když jsou tam ty šoky, to Tě otevírá. A když se jenom bojíš Indie, a nepodíváš se tam, tak se hrozně ochuzuješ.
Jednou jsme jeli stopem z Prahy do Izraele. Pak jsem každý rok minimálně na měsíc v kuse vyjel do nějaké zapadlé destinace.
Pokud máš odvahu, tak můžeš. Všechno jde, ale hlavně se toho nesmíš bát.
Proto se jmenujeme REFLEX. Ty hlavně adresuješ ten pocit v žaludku. I když mi všichni konzultanti spočítali, že to je dobré, tak do toho nepůjdu.
Reflex = zrcadlo, je to reflexe. Najednou vidím sebe a vidím se v tom a mám radost, že můžu někomu pomoct.
Petr: „Mnoho investorů, které jsem potkal nás (Pražskou čokoládu) brali pouze přes čísla.“
Ondra: „Stydím se skoro za to říct, že jsem investor. Mám říct, že jsem podnikatel? Nebo to, že pomáhám tvořit příběhy? Ještě jsem na to nepřišel, co říct. Já nad tím nakonec ale moc nepřemýšlím. Ale nakonec ať si to každý přebere podle svého rámce.“
Petr: „Jakým způsobem Ondro nacítíš to, že se s tím druhým subjektem chceš spojit? My se tu v podcastu bavíme o podprahových věcech. O těch, které tu nejsou vidět?“
Ondra: My děláme rozhodnutí na základě pocitu. Cítím to, že by to tak mělo být. Jednou jsem přišel do kanceláře a bavili jsme se o přejmenování slovinské firmy na Mall a já řekl, že to necítím tak, abychom to udělali. A konzultant CEO, který to řídil na mě vystartoval, že co si to dovoluji nakládat s penězi na základě mého dojmu. A v tu chvíli jsem si řekl, že v této energii nemůžu být. A uvědomil jsem si to, že to nejsem schopný skloubit a že budu hledat něco jiného. A tak jsem založil REFLEX.
Říkal jsem si, co umím a v čem bych mohl být světu užitečný. A to bude znít pateticky, ale mě nebaví vydělávat peníze. To je takový prázdný. Vydělávání peněz je ukazatel zda to, co děláš, tak děláš dobře.
A navíc prodejem Mallu jsem si vytvořil zázemí, že nevím, co s těmi penězi dělat.
Tak jsem si řekl, že bych mohl ty svoje zkušenosti předat jiným lidem, kterým by to mohlo pomoci.
Nelíbí se mi na korporátu to, že nikdo nesmí říct to, co by chtěl. Ubije to v něm kreativitu, je veverkou v kole, má třeba easy life, ale tomu světu zas tak tolik nepřispěje.
Zatímco jde člověk za svým snem a něco zkusí vybudovat, něco vzniká a tak to nejde jen o ty daně, ale je to o té energii, o to zapálení, že se o něco snaží a že mu srší hvězdy z očí.
A tak si říkám, jak to mám říct těm mladým z těch škol, tak ti mladí si pak řeknou, mám jít do toho ČEZu nebo Škody, nebo chci být jako ten kluk na té titulce.
Tím se snažíme podporovat příběhy. A pomáhat společnost ke větší kreativitě.
To není jen tím, že jim pomůžeme penězi. My jsme byli jako oni. A my si užíváme tu cestu, že umíme lidem pomoci v tom rozkvětu.
Petr: „Mě to fascinuje tou nadějí. Osobně jsem vděčný za to, co jsem se v korporátu naučil. Osobně jsem toho chtěl měnit hodně, ale nikdo mě nechtěl poslouchat. Ale to nešlo. Nikdo nechtěl, abychom byli KREATIVNÍ. A tak je třeba najít jinou cestu.“
Ondra: „Také to nesnižuji. Jsou to dvě energie. Já v tom osobně vidím takovou averzi k chybám. Dělání chyb by se mělo povznášet. Mě se líbí, když někdo dělá chyby.
Vyhledával jsem lidi, kteří nedělali chyby. Protože chyba je dokladem toho, že se druhý snaží.“
Jsem přesvědčený, že v rostoucích firmách by měl být prostor na chyby.
Kdyby byly velké korporace kreativní, tak by nové firmy nemohly vznikat. Tak je vlastně možná dobře, že vznikají startupy, které hledají nové směry.
Jedna věc jsou projekty a druhá věc je energie. Chci zapálené lidi v naší společnosti. Čím víc lidí tady půjde za svým snem, tím lepší pro nás všechny, což je moje hlavní podpora společnosti.
Ale to není charita, aby to nebylo pochopené špatně…
#ondrejfryc #jakechcescesko ? #jakychcessvet ? #osobnirust #reflexcapital
