Rozhovor s Petrem Kovaříkem
Systém zde nefunguje, ale lidskost ano
Petře, kdy jsi založil Pražskou čokoládu a proč?
Pražskou čokoládu jsem nezaložil já, ale má drahá v roce 2005. Produkty se tehdy prodávaly pod značkou Nachfolger. Když jsem jí v roce 2011 potkal a dali jsme se dohromady jako partneři, musel jsem ji prostě skočit i do jejího businessu. Bylo to nezištně. Stále jsem pracoval v Mazdě ČR, ale obvolával jsem jí hotely a další partnery a postupně se to rozrostlo až do dnešní podoby.
Byl někdy moment, kdy sis řekl „tohle nemám zapotřebí“, zavírám krám? Kdy ses chtěl na všechno vykašlat?
No… až nyní. Za doby koronakrize. Předtím vše jelo dokonale. Měl jsem pocit, že už jsme svým způsobem rentiéři. Pracovali jsme dost. Ne proto, že jsme museli, ale jenom proto, že nás to naplňovalo.
Co pro tebe znamená podnikání? Co se ti vybaví pod slovy český podnikatel?
Svoboda. Možnost tvorby. Změnit to, co věřím, že je lepší pro mě a celou společnost. Sloužit.
Petře, před nedávnem jsi vydal svou knihu. Co tě k tomu vedlo? O čem „Síla hotentota” je? Pro koho jsi ji psal?
Bylo to v době, kdy jsme naše zákazníky začali hodně edukovat o čokoládě. Vysvětlovali jsme jim, jaké jsou pro ně vhodné čokolády, jaký je rozdíl mezi industriální a tradiční čokoládou. K tomu jsem měl blog osobního rozvoje, kde jsem občas sdílel mé myšlenky. Kniha byla v šuplíku zhruba od roku 2017. A na začátku roku 2019 jsem se rozhodl, že to dopíšu.
A o čem kniha je?
O propojení osobního života s businessem. Chtěl jsem lidem ukázat možnost, jaký je pohled podnikatele a že je možné všechny složky života skloubit do jedné a užívat si to. 
Za jakého podnikatele a šéfa se považuješ ty sám?
Jsem trochu hotentot. Multifunkční. Když mám cíl a nemám co tvořit, tak dochvilný a dotahovač. Když se to ale sype, jsem spíše krizovým manažerem, který některé věci prostě nedělá. Umím si věci obhájit a s lidmi to už po těch devíti letech mám nastavené lépe. Pokud jsou na stejné vlně a chápou, co tvoříme, a zajímá je výsledek, tak je to ideální. To je také hlavní bod nyní během korony. Změnit efektivitu a nastavení mindsetu lidí nejen venku, ale také u nás.
Je někdo nebo něco, co ti v dané krizi pomohlo?
Pocit a to, že spousta jednotlivců si navzájem pomáhá. Systém zde nefunguje, ale lidskost ano. To je to, co se tu musí změnit. Ne chtít změnit systém, který kvůli komunistům, kteří jsou stále u moci, není připraven.
Musel jsi během covid-19 krize přijmout nějaká opatření?
Spoustu. Hned na začátku jsme propustili dvacet kolegů. Na jejich odstupné jsme si museli půjčit. Pak bylo propuštěno dalších cca 10. Celkem se tedy bavíme o zhruba třiceti lidech. Zbylo nás ani ne dvacet.
Byli jsme schopni přežít jen díky tomu, že jsme byli schopni zareagovat. Úplně jsme seškrtali náklady, změnili procesy, takže naše náklady oproti předešlému normálu jsou nyní na cca patnácti procentech. Špatné je, že naše obraty často v určitých měsících kvůli poklesu turismu nejsou ani na deseti procentech.
Co bys doporučil ostatním podnikatelům?
Pevné nervy a hlavně si uvědomit, že jsme se pustili nejen do podnikání, ale i do osvěty o tom, co podnikatel dělá. Asi jsme si mysleli, že to není třeba, ale třeba to je. Máme dvojí povinnost – vydělávat, být prospěšní pro společnost, ale také to komunikovat proti zlovůli naší vlády, která záměrně náš přínos snižuje. Pokud chceme, aby se něco změnilo, není možné to takto ponechat. V případě, že si necháme „kálet“ na hlavu bytostmi minulého režimu, kteří většinu nakradli, pak postupně začali podnikat a přirovnávají pověst schopných podnikatelů k tomu, jací byli oni, tak tu pověst ničí hlavně novým podnikatelům. Pak tu není možnost změny.
Kde vidíš největší problémy podnikání v ČR?
Ve zkratce bych to popsal tak, že všude na světě je podnikatel ohodnocen, v České republice je haněn.
Petře, pro mnohé jsi velice inspirativním mužem. Kde ty sám hledáš a bereš inspiraci?
Děkuji za to, moc si toho vážím. Je to proto, že hodně naslouchám jiným a když vidím, že je někdo inspirativní, motivuje mě to být lepším. Mám takové puzení, abych se víc podílel, sdílel a byl lepší verzí sebe sama. A tak to mám přirozeně. Raději zamakám, než si odpočinu. Učím se i odpočívat, ale když je čas, že na odpočinek čas není, tak se zakousnu jako buldok a prostě držím.
Říká se, že krize a války jsou tím nejlepším akcelerátorem současného stavu. Jak to vidíš? Co by se podle tebe mělo změnit?
Ano, to určitě jsou. Možnost transformace je tu hlavně ve chvíli, když jsme takzvaně DOWN. Když jsme na obláčku, je jednoduché si říkat, jak se měním, ale neprožiji to v sobě. Doopravdy se nepoznám. I přesto, že je tato doba bolavá, připadá mi jako možnost změny. A proto buďme aktivní. Konejme. Ale ne tím, že budeme „jen“ křičet. Něco založme, vytvořme, vykonejme. To udělá tu změnu. Třeba ne hned, ale jednou to semínko, které jsme zaseli, vyroste. Třeba vyroste jinak, ale něco se stane. Narozdíl od toho, když nic neuděláme.
